Proč potřebujeme naratologii středověku
Why we need a medieval narratology

Manifesto

Summary/Abstract: Chaucerovy Canterburské povídky, napsané v pozdním 14. století, jsou výjimečnou přehlídkou středověkých žánrů a narativních forem: středověký román, fabliau, životy svatých, zvířecí epika, alegorie, kázání, tragédie de casibus. Poutníci na cestě do Canterbury nabízejí reprezentativní přehled žánrového bohatství, z něhož mohli středověcí autoři vyjít a zacházet s ním tvůrčím způsobem. Rozdílné reakce poutníků na jednotlivá vyprávění ukazují, že jejich hodnocení je silně podřízeno měřítkům vkusu. Například Rytířovu povídku ocení celá společnost (Chaucer, I, 3109–3113); Mlynářova povídka skončí všeobecným smíchem a popuzen je pouze rychtář, protože se haní jeho vlastní povolání truhláře (ibid., I, 3855–3862), zatímco Geffreyho Povídku o Siru Topasovi přeruší hostinský coby snůšku „otravných […] žvástů“ (lewednesse) a „rýmovačku bídnou“ (drasty rymyng; ibid., VII, 921 a 930).1 Řekneme-li, že vkus se proměňuje, zní to otřepaně: je však třeba vzít v úvahu, že literární vkus — tedy představa o tom, co je literatura — není ahistorický, nýbrž pevně ukotvený v historickém a kulturním kontextu narativních praktik. Vykládáme- -li vzájemná hodnocení účastníků vyprávění jako komické výstupy, vyžaduje to od nás povědomí o dějinných okolnostech, za nichž a na jejichž pozadí byly Canterburské povídky vytvořeny a jež určovaly jejich obrysy. Stejně tak si musíme být vědomi zprostředkovatelské úlohy badatelů, kteří texty analyzují coby projevy historických narativních praktik. Teorie vyprávění má velkou příležitost postihnout tuto situaci v její spletitosti: vzhledem k zaměření na formy a funkce může naratologie přispět — a to právě ta postklasická — k lepšímu pochopení jednotlivých složek vyprávění, a to jak v jednotlivých literárních obdobích, tak v jejich průřezu (k postklasické narratologii viz alber—fludernik 2010).

• Details
• Contents