Nikdy jsem nebyl podceňovanej: Ze slovenských osad do českých měst za prací. Poválečné vzpomínky
I was never underestimated: From Slovak settlements into Czech cities for work. After-war memories
Contributor(s): Kateřina Sidiropulu Janků (Editor)
Subject(s): Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989), Ethnic Minorities Studies
Published by: Masarykova univerzita nakladatelství
Keywords: post WWII; 40s; 50s; 60s; Slovakia; Czech Republic; Roma; witnesses; interviews; Brno Region; Ostrava region; memories;
Summary/Abstract: A collection of narratives of men and women who left Slovakian Roma settlements when they were children or youngsters, in order to settle down in Brno and Ostrava region, where they found work and new life. Their descendants experience completely different working and social reality. The witnesses´ narratives (maintaining certain particularities, e. g. the Roma ethnolect of Czech language) describe this transition through the perspective of everyday life and point at the socialist equalization of lifestyles and its consequences for today´s life. The narratives originated within the project “Memory of Roma workmen”. The book contains the analytic commentary explaining the work on memory collection and editing. The book is designated to the professional as well as wider audience.
- E-ISBN-13: 978-80-210-7950-2
- Page Count: 126
- Publication Year: 2015
- Language: Czech
Prodělala jsem moc špatný život - Olga Dulaiová (1933)
Prodělala jsem moc špatný život - Olga Dulaiová (1933)
(I've had a very bad life - Olga Dulaiová (1933))
- Author(s):Olga Dulaiová
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:11-12
- No. of Pages:2
- Keywords:Slovakia; Ostrava; witnesses; Olga Dulaiová; 1933;
- Summary/Abstract:Pocházím z okresu Prešov. Na Slovensku jsme zažili válku, to bylo strašné. To se ani nedá vysvětlit, co jsme zkusili. Němci chodili až do bytu a kopali do mámy a do nás, tátu sebrali na vý kopy pro Němce, zažili jsme těžký život. To jsme nevěděli, co jsou to bonbóny, nikdy. Na Slovensku jsme nechali dům, tak pak táta delší dobu po válce zašel zpátky a barák prodal. Na Slovensku jsem takový život jak tady nezažila. Tady je lepší život. A všechno.
Bylo to těžké. Ale když člověk chce, tak to dokáže - Michal Čonka (1935)
Bylo to těžké. Ale když člověk chce, tak to dokáže - Michal Čonka (1935)
(It was hard. But if a person wants, he can do it - Michal Čonka (1935))
- Author(s):Michal Čonka
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:13-16
- No. of Pages:4
- Keywords:Slovakia; Stropkov; witnesses; Michal Čonka; 1935;
- Summary/Abstract:Pocházím z osmi dětí, bylo nás pět bratrů a tři sestry. Bydleli jsme na Šariši, na vesnici blízko Stropkova. Tam jsem se v roce 1935 narodil, ale když byla válka, byli jsme pryč. Když jsme se v pětačtyřicátém vrátili, nezůstal tam kámen na kame ni, všechno bylo zničené, to jsme zažili pořádný hlad a bídu, půl roku jsme neviděli chleba, od ledna do června. První noc jsme spali venku u ohně, v lednu. My jsme měli pěknou chalupu, ale všechno bylo zničené. Zima, mráz venku, a my jsme to přežili. Protože to byla zděná chalupa, tak nebyl problém znovu udělat střechu, tam byl blízko les, ale to bylo všecko zaminované. Jít do lesa znamenalo, že se taky už nemusíte vrátit. V červnu přišla americká UNRRA, dostali jsme špek. Vzpomínám si, že to byla samá sůl, aby se to nezkazilo; a mouku a cukr, a to už byl úspěch. To jsme zažili velkou bídu. Takže když jsme se ve čtyřicátém sedmém nastěhovali do Hronova, tak to bylo, jako byste přišli do ráje. Dovedete si to představit? Tam z takové bídy, kde je všechno zničené. No, ale vidíte, všechno dopadlo dobře.
Bude to jenom na rok, sliboval šéf. Tak jsem šel - Ladislav Dudi Koťo (1938)
Bude to jenom na rok, sliboval šéf. Tak jsem šel - Ladislav Dudi Koťo (1938)
(It will only be for a year, the boss promised. So I went - Ladislav Dudi Koťo (1938))
- Author(s):Ladislav Dudi Koťo
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:17-24
- No. of Pages:8
- Keywords:Slovakia; Snina; witnesses; Ladislav Dudi Koťo; 1938;
- Summary/Abstract:Já jsem se narodil tak, že jsem vstal z mrtvých. Když mě maminka porodi la, vypadalo to, že jsem mrtvý. Bouchali mě do zadku, ale neprobral jsem se. Tak mě zabalili do plachty a položili pod postel. A pod postelí jsem se probral. Stal se zázrak. Tak mi mama mluvila. Bylo to v květnu 1938 ve Snině. Snina je na východním Slovensku, v takovém slovensko ukrajinsko polském cípu. My ještě mluvíme slovensky, ale sedm kilometrů od nás už se mluví ukrajin sky. Třeba manželka už byla Ukrajinka, ona mluvila ukrajinsky. A můj děda se jmenoval Ertebecht, to je židovské jméno. Maminka byla v domácnosti. Ale pomáhala, jako každá žena, která pochází z kovářské rodiny. U Romů se říká, že housle, které hrajou, vezmou ty, co hrajou stejně, mezi sebe. Dělali to tak kováři, kotláři, košíkáři, korytáři, brusiči. Celkem měla maminka jedenáct dětí, devět nás zůstalo naživu. Můj tata byl poddůstojník v rakouské armádě, narodil se v roce 1891. On nás učil sebedisciplíně a kázni, všechno muselo být, jak má. Ale uměl třeba i muziku, ovládal kovařinu a více řemesel. Dělal studny, lámal kameně, pálil cihly. A my jsme jako děti pomáhali. Naši rodiče ještě museli těžce pracovat. Ono to bylo, že čím víc umíš, tím líp pro tebe, že? A naše děti už to neumějí, protože dědičné práce skončily. Tam, kde jsme bydleli, byly čtyři místnosti, tata měl dost velkou kovářskou dílnu. Ale tu mu komunisti zabrali, všechen materiál znárodnili a dali do závodů, tak už potom kovařinu nedělal. Mohl dělat v tom závodě, ale on i tak bez práce nebyl. Asi dva roky zametal ulice na výboru a potom si udělal sběrnu surovin a měl se královsky, skončil s tím až dva roky před smrtí.
Dětem jsem to sice všechno vyprávěl, ale neposlouchaly - Jan Leško (1944)
Dětem jsem to sice všechno vyprávěl, ale neposlouchaly - Jan Leško (1944)
(I told the children everything, but they didn't listen - Jan Leško (1944))
- Author(s):Jan Leško
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:25-30
- No. of Pages:6
- Keywords:Slovakia; Trebišov; witnesses; Jan Leško; 1944;
- Summary/Abstract:Rodiče pocházeli z Trebišova, kde jsem se narodil. Když jsem byl malý, odešli jsme do Čech do Kladna. V Trebišově jsme měli velké pozemky, ale jak jsme se tam pak delší dobu neukázali a nezajímali jsme se o to, tak nám je sebrali. To bylo tak. Dostali jsme výpis ze svazku Slovenské republiky, poněvadž když jsme žili tady, dali nám české občanství. O slovenské občanství bychom si museli požádat, ale to nám nikdo neřekl. Tady se s námi nechtěli zaobírat, neměli bychom na nic právo, tak nás vymazali ze slovenského svazku a zůstali jsme českými občany. Ale nikdo se nás nezeptal, ani ze slovenské strany, poněvadž mám za to, že už tenkrát v té době existovala nějaká právní podstata věci, zdali chceme dvojí občanství, slovenské i české. To nám měli dát na vědomí a my jsme se měli svobodně rozhodnout pro tuto věc. Mohli jsme si nechat i české i slovenské občanství, poněvadž se jednalo o Čes koslovenskou republiku. Takže myslím si, že oni udělali tu právní chybu, že nám to nedali na vědomí. A kvůli tomu nám sebrali i pozemky, co jsme měli na Slovensku. Tak jsme tam potom už nikdy nebyli.
Víc nám bylo ze života doma - Barbora Ferková (1946)
Víc nám bylo ze života doma - Barbora Ferková (1946)
(We had more of life at home - Barbora Ferková (1946))
- Author(s):Barbora Ferková
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:31-32
- No. of Pages:2
- Keywords:Slovakia; Brzotín; witnesses; Barbora Ferková; 1946;
- Summary/Abstract:Můj táta byl rodák z Brzotína, moja maminka bola z Paškové, okres Rožňava. Žili jsme v Brzotíně, kým tatínek žil. Jak jsem měla jedenáct roky, zomrel mi táta. Čtyrycet dva roky mal a my jsme zůstali s mojou mamou čtrnáct děcka. A moja mama, tři cet osem roky mala, nás vychovala sama, už se nevdala. Nás, vnučky, pravnučky, všechny. Robila košíky a podnohánky z kukuřice, rohožky z šustí. A chodila to prodávat a brambory a fazolu. Lidi jí dá vali maso, mlíko, vajíčka, to nám nosila jest. Ona se o nás starala. Zůstala sama v osmdesát čtyry roky, kým nezomrela. Později maminka už zase chtěla do svojej rodiny, tak jsme šli bydlet do Paškové. To už som mala dvě děcka s tím prvním, co jsem s ním žila. Tam jsme žili bídu. Žili jsme u mojí babičky, ona žila sama, takže měla jen jednu místnost a tam jsme se všichni nastěhovali. Já s děckama, moja mama, co ještě měla doma děcka – moje bratry a sestry, tak jsme tam žili spolu. Žili jsme bídně, stejně jako když jsme byli děcka.
Romové jsou Poruba - Andrej Červeňák (1947)
Romové jsou Poruba - Andrej Červeňák (1947)
(Roma are Poruba - Andrej Červeňák (1947))
- Author(s):Andrej Červeňák
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989), Ethnic Minorities Studies
- Page Range:33-34
- No. of Pages:2
- Keywords:Slovakia; Stará Ľubovna; Andrej Červeňák; 1947; Roma; Poruba;
- Summary/Abstract:Když mi byly tři roky, rodiče odešli do Ostravy za prací. Neměli podnájem, bydleli tady u jedné známé, a tak jsme s babičkou, dědou a sestrou odjeli zpát ky do Staré Ľubovně. Byt rodiče dostali až v roce 1958, takže jsme se za nimi potom vrátili. To mi bylo deset let. A od té doby jsme tu, bydlíme tu. Jako děcko jsem ale ještě chvíli bydlel i v Praze a Karlových Varech, naši totiž dělali silnice, takže cestovali.
Do Ostravy mě vezli s mámou hned z porodnice - Jolana Bandyová (1950)
Do Ostravy mě vezli s mámou hned z porodnice - Jolana Bandyová (1950)
(They took me and my mother to Ostrava straight from the maternity hospital - Jolana Bandyová (1950))
- Author(s):Jolana Bandyová
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, Health and medicine and law, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:35-36
- No. of Pages:2
- Keywords:Slovakia; Stará Ľubovna; Jolana Bandyová; 1950;
- Summary/Abstract:Já jsem se narodila tam, ale tu jsem vyrostla. V Porubě, prakticky v tom čísle, kde bydlím teď. Maminka mě porodila v nemocnici ve Staré Ľubovni, odtamtud ji odvezli na nádraží, jela vlakem do Ostravy a ze Svinova ji sanitka převezla domů. Tata už tady v té době tři roky byl, někdy sem bral i kluky. Prostě přišel do Ostravy, jestli by si tady nenašel práci, přišlo více chlapů ze Slovenska a práci si tady našli. On tady dělal pod Obloukem podloubí. Pak, jak už tady práce nebyla, tak dělal ve Vítkovicích. Když jsem byla malá holka, tak tady kousek byl obchod, tady pod náma masna a taky obchod s látkami. A jak mi bylo šest sedm roků, tak jsem se doma pouštěla do uklízení, nádobí jsem umývala, mámě jsem pomáhala. Máma mě učila i vařit, měla jsem tady takovou lavičku pod nohy a už jsem dělala těsto, všechno jsem jí pomáhala. Dokud jsem nechodila do práce, to už jsem jí potom nepomáhala.
Děcka jsem měla tak vychované; a ona si v dnešní době dělá, co chce - Ribana Ferencová (1966)
Děcka jsem měla tak vychované; a ona si v dnešní době dělá, co chce - Ribana Ferencová (1966)
(My children were brought up like that; and nowadays she does what she wants - Ribana Ferencová (1966))
- Author(s):Ribana Ferencová
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:37-39
- No. of Pages:3
- Keywords:Czech Republic; Ostrava; Ribana Ferencová; 1966;
- Summary/Abstract:My jsme ze Slovenska, máma pocházela z Hrabušic v okrese Spišská Nová Ves, táta kousek odvedle. Byla jsem malá, když jsme se přestěhovali do Ostravy, měla jsem rok, takže nevím, jak to tam vypadá, byla jsem tam jednou. To jsme byli malí, máma nás tam vzala a od té doby jsem tam už nebyla. Už tolik roků. A neláká mě tam jet. Já jsem jako děcko tam na Slovensko chodit nechtěla, protože máma mluvila, že to tam bylo děs a hrůza. Romové kradli, neměli kde brát, dávku jim pozastavili, museli krást v obchodech, na polích. Brambory, zelí, takový ty věci.
Tenkrát, jestli jsi byl černé, bílé, pro každého měli prácu - Jan Horváth (1936)
Tenkrát, jestli jsi byl černé, bílé, pro každého měli prácu - Jan Horváth (1936)
(Back then, if you were black or white, everyone had a job - Jan Horváth (1936))
- Author(s):Jan Horváth
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:43-48
- No. of Pages:6
- Keywords:Slovakia; Nálepkov; Jan Horváth; 1936;
- Summary/Abstract:Pocházím ze Slovenska, z Nálepkova. Sem na Moravu jsme šli, když mi bylo čtrnáct patnáct let. Moji rodiče žili na Slovensku bídně, to řeknu na rovinu. Pamatuju si jako kluk, že když šla mama po válce dělat k sedlákovi, tak musela dřít celý den až do večera, za chleba a za mlíko. Rodiče jsem měl vynikající. Vnoučata, co se narodily tady, měly babičku všechny rády. Já jsem jim říkal, že jsem měl bídu na Slovensku. Bídu, bídu, bídu. Když jsem tam začal chodit do školy, to nebylo jako dneska. Takový moderní tašky, aktovky. Takhle jsme nosili knížky pod pažú. Žádný tašky, byla bída. Tata dělal na dráze. A mama nedělala, protože ona měla děcka, takže nemohla, a ani nebylo kam. Až tady pracovala, u zedníků, kolik let. Tata tady taky dělal na stavbě, až do konce. Na Slovensku tata vydělával málo, ale nebylo to tam tak draho jak dneska, stačilo to. Tenkrát stál rohlík deset haléřů. Za komunisty stál rohlík třicet haléřů a dneska stojí dvě koruny.
Já dokážu na Facebooku komunikovat s Romy z celého světa. V romštině - Ignác Zima (1938)
Já dokážu na Facebooku komunikovat s Romy z celého světa. V romštině - Ignác Zima (1938)
(I can communicate with Roma from all over the world on Facebook. In Romani - Ignác Zima (1938))
- Author(s):Ignác Zima
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989), Ethnic Minorities Studies
- Page Range:49-54
- No. of Pages:6
- Keywords:Slovakia; Kopčany; Ignác Zima; 1968; Roma;
- Summary/Abstract:Narodil jsem se v roce 1938 v Kopčanech na česko slovenském pomezí. Bydlel jsem v romské osadě. Z dětství si pamatuju, jak moje matka vařila. Pamatuju si, že když nebyl cukr, tak se udělaly kolečka cukrové řepy a to se dalo do melty a uvařilo se to. A moje specialita byla, že jsem ty kolečka vyndával a jedl, protože to bylo nasáklé tou meltou, to jsem jedl dost často. Matka když vařila, tak desetilitrový hrnec polívky. Pak vzala kastrólek, naplnila ten kas trólek a řekla mně: „Ďa, de, ďa.“ „Zanes to, tam a tam.“ Aji kdyby to bylo jen o padesát metrů dál. Když věděla, že tam nemají co jest, nebo já nevím co. A mně bylo devět deset a s velikou hanbou jsem tam šel a donesl jsem to. Býval jsem proto vzteklý. Ale ona tak byla zvyklá. A oni jí zase na oplátku třeba něco vrátili, když vařili. Ty polívky byly teda vynikající. Akorát že já, když jsem už začal chodit do školy a měl jsem kamarády Neromy, a teď jsem tam někde viděl, že spolužák má polévku a ještě druhé, další jídlo, tak jsem to doma taky tak chtěl dělat. Tak jsem z té polévky vybíral brambory a maso. A polévku jsem snědl jenom s nudlema. A ty brambory s masem zvlášť a měl jsem druhé jídlo. No. Matka byla takhle zvyklá a moc Romů bylo takhle zvyklých a nejsem moc daleko od toho říct, že to tak dělají někteří i tady. Ale už to není v takovém rozsahu a dělá to spíš ta vzdálená rodina. Zůstal u nás ještě zakódovaný ten zvyk, že to ani jinak být nemůže, že host vždycky dostane najíst, i kdybychom s ním nepočítali. Kdyby došel i žebrák, nějaký tulák, že ho necháme sednout a dáme mu, nabídneme mu. To je tak v duši toho člověka zapsané, že ho pohostí. Nikdy nemá výmluvu, ba naopak když někdo došel náhle, tak ho nechal na svojí posteli si lehnout a on si lehl třeba na zem. A taky se stávalo, že policajti hledali takových těch pochybných lidí u Romů. Že se tam někde zatoulali, no.
O Romy nikdo nemá zájem, my jsme pro ně spodina, nic víc - Julius Absolon (1941)
O Romy nikdo nemá zájem, my jsme pro ně spodina, nic víc - Julius Absolon (1941)
(Nobody is interested in Roma, we are scum for them, nothing more - Julius Absolon (1941))
- Author(s):Julius Absolon
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989), Ethnic Minorities Studies
- Page Range:55-64
- No. of Pages:10
- Keywords:Slovakia; Spišské Tomášovce; Julius Absolon; 1941; Roma;
- Summary/Abstract:Maminka se narodila roku 1898. Tatínek se narodil 1900. Já jsem narozený 1941. Pozor, já jsem dvanáctej kluk a měli jsme pět sester. Nás bylo sedmnáct dětí. Tatínek věděl anglicky, francúzsky, samozrejme německy, maďarsky. Čítat, písať, všecko. Jeho bratři, všecky. Teď mi řekněte, on byl narozenej 1900, kdy von chodil do školy? Já jsem byl doma na Slovensku a pátral jsem po mojem tátovi. Kde chodil do školy a tak dále. Našel jsem takovou kroniku, ale bylo tam strašně málo. Ani nevím, kde se táta narodil, já ho nemám napsaného v rodném listě. Já jsem se bavil s mojí matkou. Říkám: „Mami, kde táta chodil do školy?“ „Já nevím.“ Ona nevěděla, chudinka. Ona sloužila u Maďarov. Ona byla bílá. Na ní nebylo poznat, že je Cigánka, tak jí Maďaři brali a ona tam vařila. Táta byl taky bílej. Voni nevěděli, že voni jsou Cigáni. A celá rodina, jich bylo sedm bratrů, bydleli v tej jednej dědině. Když jsem se ptal tých lidí tam, říkám: „Prosím vás, ale vodkuď voni teda sem přišli do tých Bučan?“ „To nevím.“ „Ukažte mi jejich rodné listy.“ Vytáhli, nic. Akurát víme, že děda pochádza z Anglie, to víme. On sem utek do Československej republiky před trestem. A von neměl nohu, ten děda. No ale když já jsem se narodil, děda už byl po smrti. Můj táta dělal kováče. A přitom byl číšníkem v Bučanech. Teď, když jsem tam byl, tak to tam našli, že dělal číšníka v takzvaném Spolku. To byl nějakej besední dům. Ani žádnou jeho fotku nemám.
Můj tatínek říkal: sám si děláš cestu k lidem - Margita Lázoková (1945)
Můj tatínek říkal: sám si děláš cestu k lidem - Margita Lázoková (1945)
(My father used to say: you make your own way to people - Margita Lázoková (1945))
- Author(s):Margita Lázoková
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:65-72
- No. of Pages:8
- Keywords:Slovakia; Brzotín; Margita Lázoková; 1945;
- Summary/Abstract:Když byla válka, tatínek zrovna nastoupil základní vojenskou službu, takže musel do ně mecké armády. Bylo mu osmnáct devatenáct let. Po válce se vrátil domů ze zajateckého tábora a celá naše rodina se v roce 1946 přemístila na Moravu. Z Čech a z Moravy jezdili na Slovensko inženýři a nabírali lidi na práce, hlavně pro rekonstrukce válkou zničených nádraží, měst a cest. Jezdili po osadách, a kdo měl zájem, toho naložili do auta a odvezli. Z naší rodiny tehdy odjeli všichni, co drželi hodně při sobě. Tatínkovi rodiče, bratři, ma minčina sestra s rodinou manžela, všichni odjeli na práci do České republiky. Začali jsme v Kralupech a postupně jsme se dostali až do Tišnova, kde jsme byli delší dobu, tam se narodil můj bratr. Chlapi pracovali a všude měli ubytovny i pro rodiny. A jak se ta práce ukončovala, tak jsme se více a více přibližovali k Brnu. Vzpomínám si, že jako dítě jsem to cítila tak, že lidi k sobě byli strašně hodní, majorita k Romům. Ke konci roku 1949 jsme už byli v Brně. Dostali jsme byt, to už si pamatuju. Od tří let si pamatuju, jak tatínek hraje na housle. Můj tatínek neměl školy, nebyl studovanej, protože nedostal tu šanci, neměl možnost. Ale mluvil maďarsky, cikánsky, slovensky, česky, zvládal němčinu.
Dnešní děti už připravujeme do lepšího života - Marie Absolonová (1952)
Dnešní děti už připravujeme do lepšího života - Marie Absolonová (1952)
(We are already preparing today's children for a better life - Marie Absolonová (1952))
- Author(s):Marie Absolonová
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:73-88
- No. of Pages:16
- Keywords:Czech Republic; Brno; Marie Absolonová; 1952;
- Summary/Abstract:No, já to mám trošičku pestřejší. Maminka s tatínkem mě měli, když bylo mamince čtrnáct roků a tatínkovi šestnáct. Rodiče jim to nechtěli po volit, aby spolu zůstali, tak utekli do Prahy. Já jsem se jim potom narodila. Bydleli jsme v Křesomyslově ulici, já jsem tam chodila i do školy, byla tam nádherná škola, u takového parku. No a když se v Praze rodičům narodilo pět dětí a starý už byli spokojení s tím, že mají pět dětí a už jim odpustili, vrátili jsme se na Slovensko, do Diakoviec, odkud rodiče pocházeli. On se totiž v Praze můj tatínek pobil, takhle to bylo. Jeden pán ho napadl a von se tam pobil. A dostal osm měsíců kriminálu. A von se v tom kriminálu zařekl, že v Praze bydlet nebude. Že už víckrát nechce kriminál poznat. No, tak jsme odjeli na Slovensko. Mamince se nechtělo, ona tam byla zvyklá, měla tam kamarádky. Tatínek nám v Diakovcích postavil dům, tak jsme bydleli tam. Za čtyři roky můj tatínek zemřel a maminka zůstala s pěti dětma sama. Potom, co tatínek zemřel, jsme měli perno, protože tam jsme byli z jedné strany mezi gadžema, což tam jsou Maďaři, a na druhé straně zas byli Rusi.
Tak prostě takovej jsem byl, pracovat jsem musel - Vladimír Gabčo (1952)
Tak prostě takovej jsem byl, pracovat jsem musel - Vladimír Gabčo (1952)
(That's just how I was, I had to work - Vladimír Gabčo (1952))
- Author(s):Vladimír Gabčo
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:89-94
- No. of Pages:6
- Keywords:Slovakia; Spišské Tomášovce; Vladimír Gabčo; 1952;
- Summary/Abstract:Pocházím z vesnice Spišské Tomášovce, okres Spišská Nová Ves. Doma, doma. Doma jsem žil poctivě. Doma jsem musel od mala pracovat, měli jsme pole. Měli jsme gazdovstvo. Ráno jsem šel do školy, přišel jsem ze školy a už jsem musel pracovat. Na dvoře, na pole jsem musel jít, starat se o prasata, o krávy, o koně, o všetko jsem se musel starat. O slepice, o husy, o králíky, o všetko. Dvůr jsem musel poklidit, hnůj jsem musel. Do osmnácti roků, do té doby, než jsem šel na vojnu. Musel jsem dělat.
Od patnácti jsem furt dělal - František Tulej (1953)
Od patnácti jsem furt dělal - František Tulej (1953)
(I've been doing it since I was fifteen - František Tulej (1953))
- Author(s):František Tulej
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:95-98
- No. of Pages:4
- Keywords:Czech Republic; Slovenia; František Tulej; 1953;
- Summary/Abstract:Vyrůstal jsem na Slovensku v banické obci Slovinky. Slováci, ale Cigáni jsme, no. Byly tam železorudné baně, jediný podnik, tam jsme všichni praco vali, já jsem od začátku věděl, že tam budu mít práci. Jezdili k nám za prací i z jiných vesnic, byl to dobrý podnik, každýho tam práce bavila. Dováželi a odváželi je tam autobusy každý den. Bylo tam přes patnáct set dělníků v dolech a v závodě se dělalo všechno možné. Já jsem dělal na povrchu a sourozenci taky dělali v báni. V patnácti jsem skončil ve škole, nešel jsem do učení a pak už jsem dělal furt. Lebo mě brali za baníka do Ostravy a táta říkal: „Za baníka půjdeš do Ostravy, když tady máme báni? To není žádné učení, na co matura.“ No, tak jsem nastupil na závod a osm hodin každý den odpracoval. Bral jsem osmnáct devatenáct stovek. V šest hodin už jste museli být v práci, a kdo se opozdil o pět minut, musel odpracovat hodinu navíc. Přišel jsem domů a co na vesnici? Kamarádi, kamarádky, v létě jsme měli svoje místo na náměstí, tam jsme pokecali a sem tam do kina, tak dvakrát týdně tam dávali filmy za korunu. No a o půl desátý už doma, spát a ráno zas do práce. A tak dokola.
Pokud žijeme a jsme z masa a kostí, tak ten hřích dělat budem - Vlasta Gabčová (1954)
Pokud žijeme a jsme z masa a kostí, tak ten hřích dělat budem - Vlasta Gabčová (1954)
(If we live and are made of flesh and bones, then I will commit the sin - Vlasta Gabčová (1954))
- Author(s):Vlasta Gabčová
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:99-100
- No. of Pages:2
- Keywords:Czech Republic; Brno; Vlasta Gabčová; 1954;
- Summary/Abstract:Můj otec přišel z Chrascy a máma z Nové Vsi. Otec i matka prožili obě války, v té druhé byli zavření tam, kde mučili lidi, v lágru. Ale s náma o tom nemluvili. Vím jenom, že matka byla ostříhaná. Dělali práci, matku zavřeli a otec potom utekl do nějakého úkrytu.
Seznam zkratek
Seznam zkratek
(List of abbreviations)
- Author(s):Author Not Specified
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:102-102
- No. of Pages:1
- Keywords:abbreviations;
Seznam pojmů v romském jazyce
Seznam pojmů v romském jazyce
(List of terms in the Romani language)
- Author(s):Author Not Specified
- Language:Romany
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:103-103
- No. of Pages:1
- Keywords:terms list; Romani language;
Informace k nahrávkám rozhovorů
Informace k nahrávkám rozhovorů
(Information about interview recordings)
- Author(s):Author Not Specified
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:104-107
- No. of Pages:4
- Keywords:interview; recordings information;
Sociální konstrukce paměti
Sociální konstrukce paměti
(The social construction of memory)
- Author(s):Author Not Specified
- Language:Czech
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989), Politics of History/Memory
- Page Range:108-121
- No. of Pages:14
- Keywords:memory; social construction;
- Summary/Abstract:V moderním světě plyne čas vpřed, linearita nahradila tradiční cykličnost. My, lidé moderního světa, vnímáme uplynulé události jako děje jednou provždy minulé. To, co se již stalo, nelze změnit ani zopakovat. Na události, které pominuly, můžeme už jen vzpomínat a tyto vzpomínky konzervovat, glorifikovat nebo tabuizovat. Vzpomínka ale není nic samo o sobě existujícího, musí nejprve vzniknout v procesu vzpomínání, který potřebuje kromě vypravěče postavu posluchače a alespoň základní shodu na hodnotě vzpomínání pro všechny přítomné. Každá privátní vzpomínka má také potenciál stát se pamětí jako pochopitelnou a významnou kulturní formou. Pro pochopení toho, jakým způsobem a za jakých okolností se z před paměťové podoby vzpomínek paměť vytváří, nebo také nevytvoří, je dobrou ilustrací výrok manželky jednoho ze zde představených pamětníků. Když se náhodou ocitla v situaci vypravěčky, protože její muž se opozdil v pří chodu domů, odvětila: „Můj příběh není zajímavý.“ Jiní lidé naopak automaticky v určitém momentu svého života začnou s vědomím toho, že jejich příběh zajímavý je, sepisovat paměti. Některé „osobnosti“ jsou dokonce přímo osloveny spisovateli a nakladateli, kteří se začnou předhánět, kdo první vydá jejich pravé, autorizované paměti. Neustále tak probíhá konstrukce významných osobností a protěžovaných společenských hodnot skrze paměťovou práci, nebo naopak marginalizace paměti (Sidiropulu Janků 2013).
Literatura
Literatura
(Sources)
- Author(s):Author Not Specified
- Language:Czech
- Subject(s):Bibliography, Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:122-125
- No. of Pages:4
- Keywords:sources; literature; refferences;
Summary
Summary
(Summary)
- Author(s):Author Not Specified
- Language:English
- Subject(s):Military history, Oral history, Social history, WW II and following years (1940 - 1949), Post-War period (1950 - 1989)
- Page Range:126-126
- No. of Pages:1
- Keywords:summary;
- Summary/Abstract:After the end of the Second World War, Slovak Roma became part of the Czech Republic’s industrial and construction business development by migrating to Czech cities for work. This part of modern Czech history is neither thoroughly covered by historians and biographic researchers, nor known to the lay public. The project Memory of Roma Workers aims at filling that gap through the participative collection of interviews with Slo vak Roma witnesses in co operation with their descendants, and subsequently displaying the stories in a street exhibition and archiving the interviews in the Czech Museum of Roma Culture. Over the course of the work, it has become apparent that the life stories of most of the witnesses represent suitable material for self reliant publication. Thus, the collection of nine male and seven female interviews has been edited into the form of stylized life story narratives. The witnesses come from the industrial region of Ostrava and the city of Brno, and they range in the year of birth from 1933 to 1966. The stories of two married couples are presented as well. The narratives include elements of Czech language local dialects, as well as the expression of the Roma Czech ethnolect. The length as well as the narrative style has been edited in order to express the dramaturgic focal point of each life story as accented by the narrators themselves; nevertheless, the author openly confesses to performing conceptual work with the narratives.
