We kindly inform you that, as long as the subject affiliation of our 300.000+ articles is in progress, you might get unsufficient or no results on your third level or second level search. In this case, please broaden your search criteria.
Shakespearovu sonetu se student humanitního, uměno- či kulturovědného oboru nemohl během svého dosavadního studia vyhnout. Vlastně ani jiný student. Setkání s tímto fenoménem v semináři tak může být příležitostí předvést rozhled anglisty po alžbětinské kultuře, interpretační zdatnost bohemisty, nahradit pozapomenuté školské vědění poučenou četbou, anebo ji individuálně znovu prožít za odlišných okolností.
More...
Filmová reprezentace Sonetu 14 byla natočena 8. května 2013 v lokalitě Far Rockaway (New York, Queens) a režíroval ji R. Jameson Smith. Nejedná se o pouhý záznam recitace sonetu – zabýváme se zde transmediací
More...
Hlavním tématem Sonetu 15 je pomíjivost takřka všeho v toku času. Čas je v sonetu představen jako hlavní činitel, hybatel všehomíra. Jeho důležitost je ve verších zvýrazněna i graficky pomocí využití velkého písmene na počátku slov: v originálu jsou takto zdůrazněna slova „Time“ a „Decay“, což v 11. verši tvoří dvojici podtrhující motiv pomíjivosti.1 V závěru lyrický subjekt spatřuje šanci na „výhru“ v zápase s časností prostřednictvím možnosti přetrvání veršů. Zároveň jsou v sonetu ve velké míře přítomny přírodní motivy, které tvoří podstatnou část atmosféry. Nalezneme zde jak explicitní generalizaci pomíjivosti všeho živého (první dva verše2 ), tak i přirovnání k přírodním jevů (pátý verš, v němž „lidé rostou jako tráva“) a metaforu opět pracující s pomíjivostí (sedmý verš, „mládí opadává“).
More...
Podobně jako další z filmových sonetů v rámci The Sonnet Project není ani tento (režie John Hayden, 2013) prezentován jako klasická recitace. Nejdříve zaslechneme hudbu. Poté spatříme postavu muže, který nás celým videem provází, jak upřeně a smutně hledí před sebe. My zprvu nevíme na co, jelikož se dívá do míst za kamerou. Zřejmě se vydal na koncert či nějaké jiné představení, protože na dalším záběru muž strhne plakát oznamující zrušení kulturní akce. Jeho další kroky vedou do podniku Old Town Bar. Vzápětí je z něj vyhozen zpátky na ulici. Když se zvedá ze země, poprvé se podívá přímo do kamery. Jako by si všiml, že ho pozorujeme. Jako bychom my sami byli součástí dění, náhodnými kolemjdoucími.
More...
V rámci projektu The Sonnet Project byl 22. února 2014 v newyorském Central Parku natočen Sonet 43. Režie filmové transmediace sonetu se ujal Okke Rutte a jeho mluvčím zvolil bezdomovce. Postavu ztvárnil Joe Vincent.
More...
Celý Sonet 73 je nadčasovou úvahou o stárnutí a lásce. Filmová transmediace (režie Malinda Sorci, kamera Yevgeniy K’banchik, 2013) zprostředkuje poselství sonetu jako vnitřní monolog hlavní postavy, adresovaný partnerovi. Ten se objevuje až na konci filmu a zasazuje reflexi do kontextu jedinečného příběhu. Sebereflexe lyrického subjektu zastoupeného stárnoucím mužem se soustředí na niterné pocity – jak se mu zdá, na brzký konec života, a především na to, jak jeho stárnutí ovlivňuje romantický vztah s mladým partnerem. Děj se odehrává v zahradě newyorského Central Parku v části zvané Wisteria Pergola v chladném ročním období. Zvolená doba a přírodní prostředí tak ladí s četnými motivy veršů; srov. například verše
More...
Devadesátý čtvrtý sonet vychází z latinského citátu corruptio optimi pessima a rozehrává hru protikladů mezi svrchovanou krásou, lidskou skvělostí a vnitřní zkažeností člověka. Člověk, jenž je Bohem obdařen krásou, talentem či mocí a za žádných okolností nezneužívá svých darů pro své vlastní blaho, je dobrým člověkem, jen takový si udrží svou tvář a jen tomu patří svět. Naopak ten, který podlehne svodům, ten, kdo záměrně zneužívá svých darů, aby ublížil druhým a získal nad nimi převahu, je chladný a vypočítavý, je zevnitř zkažený; ač se těší společenskému uznání, nic jej nedokáže zachránit od rozpadu. Od devátého verše sonetu, a zvláště v posledním dvojverší Shakespeare metaforicky pracuje s motivy květin, na nichž výše zmíněný protiklad demonstruje. Jak to v sonetu bývá, toto formálně i vizuálně odlišené dvojverší přináší pointu celého textu: jednoduchost a prostota mohou být někdy cennější a upřímnější než přepych a zdánlivá dokonalost.
More...
Shakespearův Sonet 94 vyniká mezi ostatními především svým neosobním, zobecňujícím tónem, pomocí kterého identifikuje morální poklesky a nabízí poučení. V prostředí newyorské Wall Street ztvárnila jeho látku v dubnu roku 2013 režisérka Sina Heiss. Ve svém rozboru se ve stručnosti nejprve zaměřím na výklad básně, poté na rozbor jejího filmového zpracování a konečně nastíním, k jakým významovým posunům či umocněním v rámci transmediace dochází a jakým způsobem je v ní sonet konkretizován.
More...
Filmová reprezentace Shakespearova Sonetu 103 byla natočena 16. června 2015 v interiéru newyorského hotelu Algonquin na Mahattanu. Ve filmu režírovaném Jonahem Salanderem vystupují Mac Brydon a Jane Cortney.
More...
Sonet 147 režisérky Gretchen Egolf z roku 2013 začíná němým záběrem beze slov, přesto velmi dynamicky – vidíme rozhrnující se a ve větru se nadouvající závěsy, slyšíme ruchy města a mezi nimi houkající sirénu sanitky. Hned první záběr je bezpochyby významotvorný. Rozhrnující se závěs nám může připomínat otevírající se oponu na začátku představení, která nám sděluje, že záhy uvidíme něčí příběh a máme se připravit. Zvuky záchranky ovšem záběr značně dramatizují – houkání sirény představuje kulturně pevně ukotvenou reprezentaci situace, kdy se někomu něco stalo a on potřebuje pomoct. První záběr záměrně navozuje tuto „nervózní“ atmosféru.
More...
Shakespearův Sonet 151 z poslední části sbírky adresované „černé dámě“ představuje sonet plný rozporů, touhy, tělesnosti a explicitně eroticky zabarvených metafor, popisující přitažlivost podřizující muže ženě, po které touží. Básník zde oslovuje svou milenku („sladkou zrádkyni“) a apeluje na ni, aby jej neobviňovala ze hříchů, kterých se sama dost možná dopouští. Zatímco ona nejspíše hřeší tím, že je mu nevěrná, on sám se proviňuje tak, že dovoluje svým touhám, svému tělu a chtíči, aby řídily jeho jednání, čímž zrazuje svou duši – své srdce, rozum či svědomí pokaždé, když se nechá touto ženou opět zlákat. Uvědomuje si, že jeho tělesné potřeby jsou schopny zatemnit mu úsudek a že jeho láska je založena čistě na fyzické přitažlivosti. Tělesné opojení ho zcela naplňuje, jak ostatně vyjadřuje synekdocha „mužské pýchy“. Je ochotný se oslovené ženě podrobit, být jejím „ubohým otrokem“, jenom aby ji později mohl získat a ulehnout vedle ní. O svých činech však přemítá a vykresluje tak rozpor mezi hlasem těla a duše.
More...
Na rozdíl od sonetů se s ekfrázemi studenti našeho semináře většinou dosud nesetkali; respektive nesetkali se s identifikací a pojmenováním tohoto žánru či postupu. Nicméně po několika názorných ukázkách – ze světové literatury, protože česká tradice je na ekfráze chudá, chudičká – si osvojí principy její realizace a vybaví si její příklady či alespoň náznaky ekfrastického postupu z vlastní čtenářské zkušenosti. S analýzou vývoje ekfráze jako deskriptivního textového typu s narativním potenciálem a jejího vlivu na literární zobrazení se studenti mohou seznámit v několika kapitolách naší spoluautorské monografie Viditelné popisy (2016); s jejím významným postavením v dějinách intermediálního myšlení pak v kapitole „Teorie intermediality. Zjevnost vztahů, unikavost média“ kolektivní publikace Za obrysy média (2020).
More...
In this paper, I focus on imagination in 14th century English mysticism and modern approaches of Richard Rolle’s, Walter Hilton’s, and the unknown author of the Cloud of Unknowing’s concept of imagination. There are several inconsistencies within contemporary approaches to the imagination, affectivity, and bodily metaphors, implying a contradictory appreciation of the three English authors. In this paper, I will discuss criticism of imagination in the mysticism of these three English authors. Moreover, some possible responses will be highlighted.
More...
The door evokes the idea of closure and blocking, opening and passage, crossing the threshold. In Tolkien’s writing, it forms a textual element which seems to be part only of the scenery but which is in reality what allows the hero to enter “a fundamental space” and to accomplish his mission. Therefore, this present work questions the symbolism and the role of the door in two major works of Tolkien's universe, namely The Hobbit and The Lord of the Rings. What does a door symbolize and how can it influence the one who passes through it? What role does it play in the story? Is it an adjuvant or does it oppose the hero's plan? So many questions can be asked about this form of threshold, which is very present in these two novels, because their stories begin and end with the crossing of a door, and to answer to these questions, we will adopt a demarche based on a triad of approaches, namely the symbolic, the mythocritical, and the actancial.
More...
The article highlights the analysis of transformations of female images in the three well-known translations of “‘Alice in Wonderland”’ by Lewis Carroll: Vladimir Nabokov’s (1923), N.M. Demurova’s (1965) and B.V. Zakhoder’s (1972). Each translated text of the famous fairy tale is original. If the works of Demurova and Zakhoder enjoyed tremendous popularity in the Soviet Union, Nabokov's translation came to the Russian reader only after perestroika and to this day causes heated discussions among the numerous admirers of ‘Alice.’ The rendering of the character names and places presents a particular difficulty in the translation, as well as the English context itself. In this regard, it is interesting to consider the artistic features of verbal portraits of female characters: Alice herself, her sisters, the Duchess and the Queen. The three masters approached the interpretation of the Alice image, the prototype of which was Alice Liddell, in their own way. As you know, Nabokov renamed Alice in Anya, Demurova retained her Englishness, subtly emphasizing the mentality of the little Victorian, and Zakhoder turned her into an inquisitive girl, interested in everything in the world. Each Russian version presents witty parodies, subtle idioms, elegant wordplay, funny epithets, designed to replace Carroll’s unique style. In Nabokov’s translation the scene is laid in pre-revolutionary Russia. Demurova paid special attention to preserving the original, and Zakhoder called his translation a retelling, although he treated Carroll's text not less carefully.
More...
Tématem příspěvku je osobnost a dílo literárního vědce Edwarda Morgena Forstera. Příspěvek se zaměřuje na autorovo pojetí literárních postav, které představuje ve svém díle Aspekty románu (1927). Autorův přístup je zasazen do kontextu diskuze nad literární postavou a nastíněn v souvislosti s kritickým ohlasy daného díla a jeho společenskou reflexí.
More...
The paper discusses Henry Mayhew’s novel 1851: Or, the Adventures of Mr. and Mrs. Sandboys and Family, Who Came Up to London to ‘Enjoy Themselves,’ and to See the Great Exhibition. The novel, itself written in 1851, offers a valuable commentary on one of the most significant events in Victorian economic and social history. In particular, the paper explores the novel’s ambivalent attitudes to production and consumption and to the producing and the consuming classes, as well as the way these attitudes are created or sustained at the level of narrative structure.
More...
This paper is an introduction to the importance of the legal system in Dickens’ writing. Dickens’ early beginnings as a clerk at a law office and as a journalist reporting on civil law cases are very much intertwined with the everyday life in the courts of Victorian England. This makes it no surprise that the legal system is present in almost any novel by Dickens. In this paper I aim to establish a connection between the legal system and Dickens’ character and world-building. This will be done based on Dickens’ first novel The Pickwick Papers.
More...
After the publication of Mary Shelley’s novel Frankenstein in 1818, the story took on a life of its own. People started comparing every-day occurrences in their lives to the fictional character. Initially it was about monsters and creators of monsters, and then other interpretations crept in: artistry, creativity, and scientific progress among others. This paper provides an overview of the development of the Frankenstein simile and metaphor in post-Romantic nineteenth-century Britain and treats the range of meanings as intralingual translations of the original story.
More...
The present paper examines the presence of light as a narrative instrument in Thomas Hardy’s novel The Return of the Native. Attention is paid to how the author uses it uniquely and variously in order to develop plot. Some scientific definitions of phenomena are provided and a categorization of the uses of light is made, the focus being mainly on the revelatory function of light. The employed critical perspectives are founded on phenomenology and hermeneutics.
More...
