We kindly inform you that, as long as the subject affiliation of our 300.000+ articles is in progress, you might get unsufficient or no results on your third level or second level search. In this case, please broaden your search criteria.
Based on the comparison of recently discovered numismatic facts with the Arabic manuscript text of al-’Umari and Kazakh legends recorded in the 19th century, the names of two towns have been established — Uichik and Qutlughkent, which were located on the caravan route from Urgenj to Saray. Uichik is localized in the vicinity of modern Atyrau (Republic of Kazakhstan). “Qutlughkent” could possibly be the early name of the city of Saraijuk. A misinterpretation by V.G. Tiesenhausen in the Russian translation of al-’Umari’s text has been corrected.
More...
The methodology which Documenta – Centre for Dealing with the Past uses in collecting personal memories is partially grounded in the basic methodological principles of the oral history method. It has been used since 1948, when the oral history method was accepted in the scientific community as a technique of documenting history and it enables Documenta, as a human rights organization working on the process of dealing with the past, to respond to unique request which are set before the organization. Except for trying to respect scientific principles of documenting with the use of oral history method, the methodology we use also includes a step forward towards a social engagement. As part of the wider process of dealing with the past, Documenta, through its activities related to collecting and recording personal memories, tries to provide an opportunity to people, who have neither been active in creating historical events nor have carried any political power during certain periods, to affirm themselves as social actors. On the other hand, by insisting on the principle of multiperspectivity, we try to present to the public plurality of different narratives. Our aim is to contribute to a deeper and all-encompassing understanding of certain historical processes which have significantly affected the lives of people from these areas. The methodology of our work on the project “Personal memories of wars and other forms of political violence from 1941 until today” consists of several phases which follow one after another and are in part complementary.
More...
Metodologija rada kojom se Documenta - Centar za suočavanje s prošlošću koristi u prikupljanju osobnih sjećanja dijelom se zasniva na osnovnim metodološkim principima metode usmene povijesti koji se koriste od njezina usvajanja kao nove, znanstveno prihvaćene tehnike historijskog dokumentiranja, 1948. godine, a dijelom uključuje specifične zahtjeve koje Documenta, kao organizacija za ljudska prava koja se bavi suočavanjem s prošlošću, ima pred sobom.
More...
During the Second World War hundreds of thousands of Poles were displaced because of the worldwide conflict. Many of those who lost their homes were women and children – after going through an ordeal of Soviet Gulags, they came to live in the United Kingdom. The paper follows an oral history project by the Piłsudski Institute of London which aimed to give voice to the women survivors who found themselves settling down in London after the war. This article demonstrates the practice of oral history, illustrating the strengths and weaknesses of the project by describing its multidisciplinary character.
More...
This paper argues that the proper origin of Serbian-Albanian hostility had been established in the last quarter of the nineteenth century. In the first part, the paper offers examples of positive mutual perceptions between Serbs and Albanians in the oral tradition, early Balkan ethnography and historiography from mid-eighteenth to mid-nineteenth century. It is contended that the appreciation for Albanian heroes found in Serbian/Montenegrin folk oral songs and narratives stems from a similar social background and shared patriarchal values among the two ethnic groups. In the second part, the paper follows the change in their perceptions from the later part of the nineteenth century onwards, influenced by the Eastern Crisis of 1875-1878, formation of the Albanian national movement, weakening of the Ottoman rule and territorial disputes over the present-day Kosovo and Northern Albania. It is argued that these tendencies gradually led to the establishment of Serbian-Albanian hostility, which became cemented on the eve of the Balkan Wars of 1912 and 1913. In the last instance, the article focuses on positive examples of Serbian intellectuals who contested such approach and advocates for the re-affirmation of these narratives that emphasize similarities and promote friendship between Serbs and Albanians.
More...
Pocházím z okresu Prešov. Na Slovensku jsme zažili válku, to bylo strašné. To se ani nedá vysvětlit, co jsme zkusili. Němci chodili až do bytu a kopali do mámy a do nás, tátu sebrali na vý kopy pro Němce, zažili jsme těžký život. To jsme nevěděli, co jsou to bonbóny, nikdy. Na Slovensku jsme nechali dům, tak pak táta delší dobu po válce zašel zpátky a barák prodal. Na Slovensku jsem takový život jak tady nezažila. Tady je lepší život. A všechno.
More...
Pocházím z osmi dětí, bylo nás pět bratrů a tři sestry. Bydleli jsme na Šariši, na vesnici blízko Stropkova. Tam jsem se v roce 1935 narodil, ale když byla válka, byli jsme pryč. Když jsme se v pětačtyřicátém vrátili, nezůstal tam kámen na kame ni, všechno bylo zničené, to jsme zažili pořádný hlad a bídu, půl roku jsme neviděli chleba, od ledna do června. První noc jsme spali venku u ohně, v lednu. My jsme měli pěknou chalupu, ale všechno bylo zničené. Zima, mráz venku, a my jsme to přežili. Protože to byla zděná chalupa, tak nebyl problém znovu udělat střechu, tam byl blízko les, ale to bylo všecko zaminované. Jít do lesa znamenalo, že se taky už nemusíte vrátit. V červnu přišla americká UNRRA, dostali jsme špek. Vzpomínám si, že to byla samá sůl, aby se to nezkazilo; a mouku a cukr, a to už byl úspěch. To jsme zažili velkou bídu. Takže když jsme se ve čtyřicátém sedmém nastěhovali do Hronova, tak to bylo, jako byste přišli do ráje. Dovedete si to představit? Tam z takové bídy, kde je všechno zničené. No, ale vidíte, všechno dopadlo dobře.
More...
Já jsem se narodil tak, že jsem vstal z mrtvých. Když mě maminka porodi la, vypadalo to, že jsem mrtvý. Bouchali mě do zadku, ale neprobral jsem se. Tak mě zabalili do plachty a položili pod postel. A pod postelí jsem se probral. Stal se zázrak. Tak mi mama mluvila. Bylo to v květnu 1938 ve Snině. Snina je na východním Slovensku, v takovém slovensko ukrajinsko polském cípu. My ještě mluvíme slovensky, ale sedm kilometrů od nás už se mluví ukrajin sky. Třeba manželka už byla Ukrajinka, ona mluvila ukrajinsky. A můj děda se jmenoval Ertebecht, to je židovské jméno. Maminka byla v domácnosti. Ale pomáhala, jako každá žena, která pochází z kovářské rodiny. U Romů se říká, že housle, které hrajou, vezmou ty, co hrajou stejně, mezi sebe. Dělali to tak kováři, kotláři, košíkáři, korytáři, brusiči. Celkem měla maminka jedenáct dětí, devět nás zůstalo naživu. Můj tata byl poddůstojník v rakouské armádě, narodil se v roce 1891. On nás učil sebedisciplíně a kázni, všechno muselo být, jak má. Ale uměl třeba i muziku, ovládal kovařinu a více řemesel. Dělal studny, lámal kameně, pálil cihly. A my jsme jako děti pomáhali. Naši rodiče ještě museli těžce pracovat. Ono to bylo, že čím víc umíš, tím líp pro tebe, že? A naše děti už to neumějí, protože dědičné práce skončily. Tam, kde jsme bydleli, byly čtyři místnosti, tata měl dost velkou kovářskou dílnu. Ale tu mu komunisti zabrali, všechen materiál znárodnili a dali do závodů, tak už potom kovařinu nedělal. Mohl dělat v tom závodě, ale on i tak bez práce nebyl. Asi dva roky zametal ulice na výboru a potom si udělal sběrnu surovin a měl se královsky, skončil s tím až dva roky před smrtí.
More...
Když mi byly tři roky, rodiče odešli do Ostravy za prací. Neměli podnájem, bydleli tady u jedné známé, a tak jsme s babičkou, dědou a sestrou odjeli zpát ky do Staré Ľubovně. Byt rodiče dostali až v roce 1958, takže jsme se za nimi potom vrátili. To mi bylo deset let. A od té doby jsme tu, bydlíme tu. Jako děcko jsem ale ještě chvíli bydlel i v Praze a Karlových Varech, naši totiž dělali silnice, takže cestovali.
More...
Já jsem se narodila tam, ale tu jsem vyrostla. V Porubě, prakticky v tom čísle, kde bydlím teď. Maminka mě porodila v nemocnici ve Staré Ľubovni, odtamtud ji odvezli na nádraží, jela vlakem do Ostravy a ze Svinova ji sanitka převezla domů. Tata už tady v té době tři roky byl, někdy sem bral i kluky. Prostě přišel do Ostravy, jestli by si tady nenašel práci, přišlo více chlapů ze Slovenska a práci si tady našli. On tady dělal pod Obloukem podloubí. Pak, jak už tady práce nebyla, tak dělal ve Vítkovicích. Když jsem byla malá holka, tak tady kousek byl obchod, tady pod náma masna a taky obchod s látkami. A jak mi bylo šest sedm roků, tak jsem se doma pouštěla do uklízení, nádobí jsem umývala, mámě jsem pomáhala. Máma mě učila i vařit, měla jsem tady takovou lavičku pod nohy a už jsem dělala těsto, všechno jsem jí pomáhala. Dokud jsem nechodila do práce, to už jsem jí potom nepomáhala.
More...
Když byla válka, tatínek zrovna nastoupil základní vojenskou službu, takže musel do ně mecké armády. Bylo mu osmnáct devatenáct let. Po válce se vrátil domů ze zajateckého tábora a celá naše rodina se v roce 1946 přemístila na Moravu. Z Čech a z Moravy jezdili na Slovensko inženýři a nabírali lidi na práce, hlavně pro rekonstrukce válkou zničených nádraží, měst a cest. Jezdili po osadách, a kdo měl zájem, toho naložili do auta a odvezli. Z naší rodiny tehdy odjeli všichni, co drželi hodně při sobě. Tatínkovi rodiče, bratři, ma minčina sestra s rodinou manžela, všichni odjeli na práci do České republiky. Začali jsme v Kralupech a postupně jsme se dostali až do Tišnova, kde jsme byli delší dobu, tam se narodil můj bratr. Chlapi pracovali a všude měli ubytovny i pro rodiny. A jak se ta práce ukončovala, tak jsme se více a více přibližovali k Brnu. Vzpomínám si, že jako dítě jsem to cítila tak, že lidi k sobě byli strašně hodní, majorita k Romům. Ke konci roku 1949 jsme už byli v Brně. Dostali jsme byt, to už si pamatuju. Od tří let si pamatuju, jak tatínek hraje na housle. Můj tatínek neměl školy, nebyl studovanej, protože nedostal tu šanci, neměl možnost. Ale mluvil maďarsky, cikánsky, slovensky, česky, zvládal němčinu.
More...
No, já to mám trošičku pestřejší. Maminka s tatínkem mě měli, když bylo mamince čtrnáct roků a tatínkovi šestnáct. Rodiče jim to nechtěli po volit, aby spolu zůstali, tak utekli do Prahy. Já jsem se jim potom narodila. Bydleli jsme v Křesomyslově ulici, já jsem tam chodila i do školy, byla tam nádherná škola, u takového parku. No a když se v Praze rodičům narodilo pět dětí a starý už byli spokojení s tím, že mají pět dětí a už jim odpustili, vrátili jsme se na Slovensko, do Diakoviec, odkud rodiče pocházeli. On se totiž v Praze můj tatínek pobil, takhle to bylo. Jeden pán ho napadl a von se tam pobil. A dostal osm měsíců kriminálu. A von se v tom kriminálu zařekl, že v Praze bydlet nebude. Že už víckrát nechce kriminál poznat. No, tak jsme odjeli na Slovensko. Mamince se nechtělo, ona tam byla zvyklá, měla tam kamarádky. Tatínek nám v Diakovcích postavil dům, tak jsme bydleli tam. Za čtyři roky můj tatínek zemřel a maminka zůstala s pěti dětma sama. Potom, co tatínek zemřel, jsme měli perno, protože tam jsme byli z jedné strany mezi gadžema, což tam jsou Maďaři, a na druhé straně zas byli Rusi.
More...
Pocházím z vesnice Spišské Tomášovce, okres Spišská Nová Ves. Doma, doma. Doma jsem žil poctivě. Doma jsem musel od mala pracovat, měli jsme pole. Měli jsme gazdovstvo. Ráno jsem šel do školy, přišel jsem ze školy a už jsem musel pracovat. Na dvoře, na pole jsem musel jít, starat se o prasata, o krávy, o koně, o všetko jsem se musel starat. O slepice, o husy, o králíky, o všetko. Dvůr jsem musel poklidit, hnůj jsem musel. Do osmnácti roků, do té doby, než jsem šel na vojnu. Musel jsem dělat.
More...
Vyrůstal jsem na Slovensku v banické obci Slovinky. Slováci, ale Cigáni jsme, no. Byly tam železorudné baně, jediný podnik, tam jsme všichni praco vali, já jsem od začátku věděl, že tam budu mít práci. Jezdili k nám za prací i z jiných vesnic, byl to dobrý podnik, každýho tam práce bavila. Dováželi a odváželi je tam autobusy každý den. Bylo tam přes patnáct set dělníků v dolech a v závodě se dělalo všechno možné. Já jsem dělal na povrchu a sourozenci taky dělali v báni. V patnácti jsem skončil ve škole, nešel jsem do učení a pak už jsem dělal furt. Lebo mě brali za baníka do Ostravy a táta říkal: „Za baníka půjdeš do Ostravy, když tady máme báni? To není žádné učení, na co matura.“ No, tak jsem nastupil na závod a osm hodin každý den odpracoval. Bral jsem osmnáct devatenáct stovek. V šest hodin už jste museli být v práci, a kdo se opozdil o pět minut, musel odpracovat hodinu navíc. Přišel jsem domů a co na vesnici? Kamarádi, kamarádky, v létě jsme měli svoje místo na náměstí, tam jsme pokecali a sem tam do kina, tak dvakrát týdně tam dávali filmy za korunu. No a o půl desátý už doma, spát a ráno zas do práce. A tak dokola.
More...
Můj otec přišel z Chrascy a máma z Nové Vsi. Otec i matka prožili obě války, v té druhé byli zavření tam, kde mučili lidi, v lágru. Ale s náma o tom nemluvili. Vím jenom, že matka byla ostříhaná. Dělali práci, matku zavřeli a otec potom utekl do nějakého úkrytu.
More...
After the end of the Second World War, Slovak Roma became part of the Czech Republic’s industrial and construction business development by migrating to Czech cities for work. This part of modern Czech history is neither thoroughly covered by historians and biographic researchers, nor known to the lay public. The project Memory of Roma Workers aims at filling that gap through the participative collection of interviews with Slo vak Roma witnesses in co operation with their descendants, and subsequently displaying the stories in a street exhibition and archiving the interviews in the Czech Museum of Roma Culture. Over the course of the work, it has become apparent that the life stories of most of the witnesses represent suitable material for self reliant publication. Thus, the collection of nine male and seven female interviews has been edited into the form of stylized life story narratives. The witnesses come from the industrial region of Ostrava and the city of Brno, and they range in the year of birth from 1933 to 1966. The stories of two married couples are presented as well. The narratives include elements of Czech language local dialects, as well as the expression of the Roma Czech ethnolect. The length as well as the narrative style has been edited in order to express the dramaturgic focal point of each life story as accented by the narrators themselves; nevertheless, the author openly confesses to performing conceptual work with the narratives.
More...