Impact of the Vienna Arbitration on Agriculture, Industry and Infrastructure in Southern Slovakia

Author(s): Miroslav Sabol / Language(s): Slovak Publication Year: 0

The positive developments in the Slovak economy during the economic boom of the second half of 1930s began to be hindered by constitutional and political changes in Central Europe of that period. The prologue to the complete disappearance of the inter-war Czechoslovakia was a short “interlude” of the so-called Second Republic of 1938 – 1939. The extortion of Nazi Germany and the appeasement policy of the European powers led to the Munich Agreement and the Vienna Arbitration in September and November 1938. Under these agreements made “about us without us”, the Czechoslovak Republic had to abandon the border areas to the neighbouring countries, which resulted in a politically, economically and militarily powerless state, left to the “mercy” of Hitler’s Germany.

Biografie, oral history a historie žen

Author(s): Helena Skálová,Pavla Frýdlová / Language(s): Czech Publication Year: 0

О наименовании некоторых городов на караванном пути Хорезм — Сарай в конце XIII — начале XIV вв.

Author(s): Roman Yu. Reva / Language(s): Russian Publication Year: 0

Based on the comparison of recently discovered numismatic facts with the Arabic manuscript text of al-’Umari and Kazakh legends recorded in the 19th century, the names of two towns have been established — Uichik and Qutlughkent, which were located on the caravan route from Urgenj to Saray. Uichik is localized in the vicinity of modern Atyrau (Republic of Kazakhstan). “Qutlughkent” could possibly be the early name of the city of Saraijuk. A misinterpretation by V.G. Tiesenhausen in the Russian translation of al-’Umari’s text has been corrected.

Collecting Personal Memories With the Use of Oral History Method

Author(s): Maja Dubljević,Tanja Petrović / Language(s): English Publication Year: 0

The methodology which Documenta – Centre for Dealing with the Past uses in collecting personal memories is partially grounded in the basic methodological principles of the oral history method. It has been used since 1948, when the oral history method was accepted in the scientific community as a technique of documenting history and it enables Documenta, as a human rights organization working on the process of dealing with the past, to respond to unique request which are set before the organization. Except for trying to respect scientific principles of documenting with the use of oral history method, the methodology we use also includes a step forward towards a social engagement. As part of the wider process of dealing with the past, Documenta, through its activities related to collecting and recording personal memories, tries to provide an opportunity to people, who have neither been active in creating historical events nor have carried any political power during certain periods, to affirm themselves as social actors. On the other hand, by insisting on the principle of multiperspectivity, we try to present to the public plurality of different narratives. Our aim is to contribute to a deeper and all-encompassing understanding of certain historical processes which have significantly affected the lives of people from these areas. The methodology of our work on the project “Personal memories of wars and other forms of political violence from 1941 until today” consists of several phases which follow one after another and are in part complementary.

O prikupljanju osobnih sjećanja metodom usmene povijesti

Author(s): Maja Dubljević,Tanja Petrović / Language(s): Croatian Publication Year: 0

Metodologija rada kojom se Documenta - Centar za suočavanje s prošlošću koristi u prikupljanju osobnih sjećanja dijelom se zasniva na osnovnim metodološkim principima metode usmene povijesti koji se koriste od njezina usvajanja kao nove, znanstveno prihvaćene tehnike historijskog dokumentiranja, 1948. godine, a dijelom uključuje specifične zahtjeve koje Documenta, kao organizacija za ljudska prava koja se bavi suočavanjem s prošlošću, ima pred sobom.

Osobna sjećanja na ratove i druge oblike političkog nasilja od 1941. godine do danas

Author(s): Maja Dubljević / Language(s): Croatian Publication Year: 0

Projekt Osobna sjećanja na ratove i druge oblike političkog nasilja od 1941. godine do danas u okviru kojeg je nastala zbirka od 450 video intervjua, usmjeren je na društvenu funkciju povijesti kroz nekoliko bitnih elemenata. Prvi se zasniva na činjenici da je projekt realizirala Documenta – organizacija koja se bavi ljudskim pravima, osnovana kako bi poticala proces suočavanja s prošlošću na individualnoj i široj društvenoj razini. Pokret za zaštitu i promociju ljudskih prava nedvosmisleno je prihvatio koncept suočavanja s prošlošću kao jednu od osnovnih ideja na kojima se zasniva izgradnja demokratskih temelja neke društvene zajednice te je projekt prikupljanja osobnih sjećanja na ratove i druge oblike političkog nasilja koncipiran na način da tome doprinese. Apolitična objektivnost nije bila ambicija ovog projekta koji obuhvaća razdoblje ne toliko dugo po svom trajanju, koliko bremenito temeljitim obratima i turbulencijama. U prikupljanju i oblikovanju materijala osobita pažnja je posvećena tome da ideja o vrijednosti zaštite ljudskih prava pojedinca (bez obzira u kojem kontekstu i od koga su ta prava bila ugrožena) bude prezentirana.

Konferencija“Osobna sjećanja na ratove i druge oblike političkog nasilja od 1941. do danas”

Author(s): Maja Dubljević,Ana Raffai,Vesna Jakumetović,Đorđe Gunjević,Stef Scagliola,Goran Bodog,Ante Tomić,Nenad Jovanović,Edin Ramulić,Sanja Petrović Todosijević / Language(s): Croatian Publication Year: 0

Place: Zagreb; Date: 26. September, 2013.

Stara Gradiška kao paradigma hrvatske povijesti 20. stoljeća

Author(s): Marko Smokvina-Marijić / Language(s): Croatian Publication Year: 0

Mnogo je razloga zbog kojih pisati o Staroj Gradiški nije nimalo jednostavno, niti lagano. Kako je napisano u predgovoru knjige Stara Gradiška, povjesničara Vjekoslava Žugaja: „…iz jednostavnog razloga što sinonim Stare Gradiške nije njena historiografija u suhoparnome nizanju događaja po slijedu godine na tom hrvatskom mikro lokalitetu, nego ono što Stara Gradiška predstavlja u onom suptilnijem, sasvim određenom smislu. U svom određenju dugostoljetnog kazimata ta geografska lokacija i ime dobivaju značaj.“

Curating fields of memory. Reflections on "Forgotten Force. Polish Women in Second World War" project

Author(s): Olga Topol / Language(s): English Publication Year: 0

During the Second World War hundreds of thousands of Poles were displaced because of the worldwide conflict. Many of those who lost their homes were women and children – after going through an ordeal of Soviet Gulags, they came to live in the United Kingdom. The paper follows an oral history project by the Piłsudski Institute of London which aimed to give voice to the women survivors who found themselves settling down in London after the war. This article demonstrates the practice of oral history, illustrating the strengths and weaknesses of the project by describing its multidisciplinary character.

Od junaka do divljaka: Albanci u srpskom herojskom i nacionalnom diskursu od sredine osamnaestog do početka dvadesetog veka

Author(s): Aleksandar Pavlović / Language(s): Serbian Publication Year: 0

This paper argues that the proper origin of Serbian-Albanian hostility had been established in the last quarter of the nineteenth century. In the first part, the paper offers examples of positive mutual perceptions between Serbs and Albanians in the oral tradition, early Balkan ethnography and historiography from mid-eighteenth to mid-nineteenth century. It is contended that the appreciation for Albanian heroes found in Serbian/Montenegrin folk oral songs and narratives stems from a similar social background and shared patriarchal values among the two ethnic groups. In the second part, the paper follows the change in their perceptions from the later part of the nineteenth century onwards, influenced by the Eastern Crisis of 1875-1878, formation of the Albanian national movement, weakening of the Ottoman rule and territorial disputes over the present-day Kosovo and Northern Albania. It is argued that these tendencies gradually led to the establishment of Serbian-Albanian hostility, which became cemented on the eve of the Balkan Wars of 1912 and 1913. In the last instance, the article focuses on positive examples of Serbian intellectuals who contested such approach and advocates for the re-affirmation of these narratives that emphasize similarities and promote friendship between Serbs and Albanians.

Romové jsou Poruba - Andrej Červeňák (1947)

Author(s): Andrej Červeňák / Language(s): Czech Publication Year: 0

Když mi byly tři roky, rodiče odešli do Ostravy za prací. Neměli podnájem, bydleli tady u jedné známé, a tak jsme s babičkou, dědou a sestrou odjeli zpát ky do Staré Ľubovně. Byt rodiče dostali až v roce 1958, takže jsme se za nimi potom vrátili. To mi bylo deset let. A od té doby jsme tu, bydlíme tu. Jako děcko jsem ale ještě chvíli bydlel i v Praze a Karlových Varech, naši totiž dělali silnice, takže cestovali.

Do Ostravy mě vezli s mámou hned z porodnice - Jolana Bandyová (1950)

Author(s): Jolana Bandyová / Language(s): Czech Publication Year: 0

Já jsem se narodila tam, ale tu jsem vyrostla. V Porubě, prakticky v tom čísle, kde bydlím teď. Maminka mě porodila v nemocnici ve Staré Ľubovni, odtamtud ji odvezli na nádraží, jela vlakem do Ostravy a ze Svinova ji sanitka převezla domů. Tata už tady v té době tři roky byl, někdy sem bral i kluky. Prostě přišel do Ostravy, jestli by si tady nenašel práci, přišlo více chlapů ze Slovenska a práci si tady našli. On tady dělal pod Obloukem podloubí. Pak, jak už tady práce nebyla, tak dělal ve Vítkovicích. Když jsem byla malá holka, tak tady kousek byl obchod, tady pod náma masna a taky obchod s látkami. A jak mi bylo šest sedm roků, tak jsem se doma pouštěla do uklízení, nádobí jsem umývala, mámě jsem pomáhala. Máma mě učila i vařit, měla jsem tady takovou lavičku pod nohy a už jsem dělala těsto, všechno jsem jí pomáhala. Dokud jsem nechodila do práce, to už jsem jí potom nepomáhala.

Já dokážu na Facebooku komunikovat s Romy z celého světa. V romštině - Ignác Zima (1938)

Author(s): Ignác Zima / Language(s): Czech Publication Year: 0

Narodil jsem se v roce 1938 v Kopčanech na česko slovenském pomezí. Bydlel jsem v romské osadě. Z dětství si pamatuju, jak moje matka vařila. Pamatuju si, že když nebyl cukr, tak se udělaly kolečka cukrové řepy a to se dalo do melty a uvařilo se to. A moje specialita byla, že jsem ty kolečka vyndával a jedl, protože to bylo nasáklé tou meltou, to jsem jedl dost často. Matka když vařila, tak desetilitrový hrnec polívky. Pak vzala kastrólek, naplnila ten kas trólek a řekla mně: „Ďa, de, ďa.“ „Zanes to, tam a tam.“ Aji kdyby to bylo jen o padesát metrů dál. Když věděla, že tam nemají co jest, nebo já nevím co. A mně bylo devět deset a s velikou hanbou jsem tam šel a donesl jsem to. Býval jsem proto vzteklý. Ale ona tak byla zvyklá. A oni jí zase na oplátku třeba něco vrátili, když vařili. Ty polívky byly teda vynikající. Akorát že já, když jsem už začal chodit do školy a měl jsem kamarády Neromy, a teď jsem tam někde viděl, že spolužák má polévku a ještě druhé, další jídlo, tak jsem to doma taky tak chtěl dělat. Tak jsem z té polévky vybíral brambory a maso. A polévku jsem snědl jenom s nudlema. A ty brambory s masem zvlášť a měl jsem druhé jídlo. No. Matka byla takhle zvyklá a moc Romů bylo takhle zvyklých a nejsem moc daleko od toho říct, že to tak dělají někteří i tady. Ale už to není v takovém rozsahu a dělá to spíš ta vzdálená rodina. Zůstal u nás ještě zakódovaný ten zvyk, že to ani jinak být nemůže, že host vždycky dostane najíst, i kdybychom s ním nepočítali. Kdyby došel i žebrák, nějaký tulák, že ho necháme sednout a dáme mu, nabídneme mu. To je tak v duši toho člověka zapsané, že ho pohostí. Nikdy nemá výmluvu, ba naopak když někdo došel náhle, tak ho nechal na svojí posteli si lehnout a on si lehl třeba na zem. A taky se stávalo, že policajti hledali takových těch pochybných lidí u Romů. Že se tam někde zatoulali, no.

O Romy nikdo nemá zájem, my jsme pro ně spodina, nic víc - Julius Absolon (1941)

Author(s): Julius Absolon / Language(s): Czech Publication Year: 0

Maminka se narodila roku 1898. Tatínek se narodil 1900. Já jsem narozený 1941. Pozor, já jsem dvanáctej kluk a měli jsme pět sester. Nás bylo sedmnáct dětí. Tatínek věděl anglicky, francúzsky, samozrejme německy, maďarsky. Čítat, písať, všecko. Jeho bratři, všecky. Teď mi řekněte, on byl narozenej 1900, kdy von chodil do školy? Já jsem byl doma na Slovensku a pátral jsem po mojem tátovi. Kde chodil do školy a tak dále. Našel jsem takovou kroniku, ale bylo tam strašně málo. Ani nevím, kde se táta narodil, já ho nemám napsaného v rodném listě. Já jsem se bavil s mojí matkou. Říkám: „Mami, kde táta chodil do školy?“ „Já nevím.“ Ona nevěděla, chudinka. Ona sloužila u Maďarov. Ona byla bílá. Na ní nebylo poznat, že je Cigánka, tak jí Maďaři brali a ona tam vařila. Táta byl taky bílej. Voni nevěděli, že voni jsou Cigáni. A celá rodina, jich bylo sedm bratrů, bydleli v tej jednej dědině. Když jsem se ptal tých lidí tam, říkám: „Prosím vás, ale vodkuď voni teda sem přišli do tých Bučan?“ „To nevím.“ „Ukažte mi jejich rodné listy.“ Vytáhli, nic. Akurát víme, že děda pochádza z Anglie, to víme. On sem utek do Československej republiky před trestem. A von neměl nohu, ten děda. No ale když já jsem se narodil, děda už byl po smrti. Můj táta dělal kováče. A přitom byl číšníkem v Bučanech. Teď, když jsem tam byl, tak to tam našli, že dělal číšníka v takzvaném Spolku. To byl nějakej besední dům. Ani žádnou jeho fotku nemám.

Můj tatínek říkal: sám si děláš cestu k lidem - Margita Lázoková (1945)

Author(s): Margita Lázoková / Language(s): Czech Publication Year: 0

Když byla válka, tatínek zrovna nastoupil základní vojenskou službu, takže musel do ně mecké armády. Bylo mu osmnáct devatenáct let. Po válce se vrátil domů ze zajateckého tábora a celá naše rodina se v roce 1946 přemístila na Moravu. Z Čech a z Moravy jezdili na Slovensko inženýři a nabírali lidi na práce, hlavně pro rekonstrukce válkou zničených nádraží, měst a cest. Jezdili po osadách, a kdo měl zájem, toho naložili do auta a odvezli. Z naší rodiny tehdy odjeli všichni, co drželi hodně při sobě. Tatínkovi rodiče, bratři, ma minčina sestra s rodinou manžela, všichni odjeli na práci do České republiky. Začali jsme v Kralupech a postupně jsme se dostali až do Tišnova, kde jsme byli delší dobu, tam se narodil můj bratr. Chlapi pracovali a všude měli ubytovny i pro rodiny. A jak se ta práce ukončovala, tak jsme se více a více přibližovali k Brnu. Vzpomínám si, že jako dítě jsem to cítila tak, že lidi k sobě byli strašně hodní, majorita k Romům. Ke konci roku 1949 jsme už byli v Brně. Dostali jsme byt, to už si pamatuju. Od tří let si pamatuju, jak tatínek hraje na housle. Můj tatínek neměl školy, nebyl studovanej, protože nedostal tu šanci, neměl možnost. Ale mluvil maďarsky, cikánsky, slovensky, česky, zvládal němčinu.

Dnešní děti už připravujeme do lepšího života - Marie Absolonová (1952)

Author(s): Marie Absolonová / Language(s): Czech Publication Year: 0

No, já to mám trošičku pestřejší. Maminka s tatínkem mě měli, když bylo mamince čtrnáct roků a tatínkovi šestnáct. Rodiče jim to nechtěli po volit, aby spolu zůstali, tak utekli do Prahy. Já jsem se jim potom narodila. Bydleli jsme v Křesomyslově ulici, já jsem tam chodila i do školy, byla tam nádherná škola, u takového parku. No a když se v Praze rodičům narodilo pět dětí a starý už byli spokojení s tím, že mají pět dětí a už jim odpustili, vrátili jsme se na Slovensko, do Diakoviec, odkud rodiče pocházeli. On se totiž v Praze můj tatínek pobil, takhle to bylo. Jeden pán ho napadl a von se tam pobil. A dostal osm měsíců kriminálu. A von se v tom kriminálu zařekl, že v Praze bydlet nebude. Že už víckrát nechce kriminál poznat. No, tak jsme odjeli na Slovensko. Mamince se nechtělo, ona tam byla zvyklá, měla tam kamarádky. Tatínek nám v Diakovcích postavil dům, tak jsme bydleli tam. Za čtyři roky můj tatínek zemřel a maminka zůstala s pěti dětma sama. Potom, co tatínek zemřel, jsme měli perno, protože tam jsme byli z jedné strany mezi gadžema, což tam jsou Maďaři, a na druhé straně zas byli Rusi.

Tak prostě takovej jsem byl, pracovat jsem musel - Vladimír Gabčo (1952)

Author(s): Vladimír Gabčo / Language(s): Czech Publication Year: 0

Pocházím z vesnice Spišské Tomášovce, okres Spišská Nová Ves. Doma, doma. Doma jsem žil poctivě. Doma jsem musel od mala pracovat, měli jsme pole. Měli jsme gazdovstvo. Ráno jsem šel do školy, přišel jsem ze školy a už jsem musel pracovat. Na dvoře, na pole jsem musel jít, starat se o prasata, o krávy, o koně, o všetko jsem se musel starat. O slepice, o husy, o králíky, o všetko. Dvůr jsem musel poklidit, hnůj jsem musel. Do osmnácti roků, do té doby, než jsem šel na vojnu. Musel jsem dělat.

Sociální konstrukce paměti

Author(s): Author Not Specified / Language(s): Czech Publication Year: 0

V moderním světě plyne čas vpřed, linearita nahradila tradiční cykličnost. My, lidé moderního světa, vnímáme uplynulé události jako děje jednou provždy minulé. To, co se již stalo, nelze změnit ani zopakovat. Na události, které pominuly, můžeme už jen vzpomínat a tyto vzpomínky konzervovat, glorifikovat nebo tabuizovat. Vzpomínka ale není nic samo o sobě existujícího, musí nejprve vzniknout v procesu vzpomínání, který potřebuje kromě vypravěče postavu posluchače a alespoň základní shodu na hodnotě vzpomínání pro všechny přítomné. Každá privátní vzpomínka má také potenciál stát se pamětí jako pochopitelnou a významnou kulturní formou. Pro pochopení toho, jakým způsobem a za jakých okolností se z před paměťové podoby vzpomínek paměť vytváří, nebo také nevytvoří, je dobrou ilustrací výrok manželky jednoho ze zde představených pamětníků. Když se náhodou ocitla v situaci vypravěčky, protože její muž se opozdil v pří chodu domů, odvětila: „Můj příběh není zajímavý.“ Jiní lidé naopak automaticky v určitém momentu svého života začnou s vědomím toho, že jejich příběh zajímavý je, sepisovat paměti. Některé „osobnosti“ jsou dokonce přímo osloveny spisovateli a nakladateli, kteří se začnou předhánět, kdo první vydá jejich pravé, autorizované paměti. Neustále tak probíhá konstrukce významných osobností a protěžovaných společenských hodnot skrze paměťovou práci, nebo naopak marginalizace paměti (Sidiropulu Janků 2013).

Literatura

Author(s): Author Not Specified / Language(s): Czech Publication Year: 0

Každodenní život „obyčejné“ ženy v období státního socialismu

Author(s): Denisa Nečasová / Language(s): Czech Publication Year: 0

Cílem výuky je prostřednictvím životopisného vyprávění pamětnice přiblížit každodenní život „obyčejné“ ženy v době státního socialismu. Podle mnoha výzkumů životní zkušenost žen je odlišná od životní zkušenosti mužů, konkrétní osudy jedince zároveň umožní nahlížet na období komunistické dominance z jiné perspektivy a zohlední jiné aspekty minulosti, než které se obvykle objevují v učebnicích dějepisu. Žáci a žákyně si tímto prostřednictvím osvojí schopnost práce s audiovizuálním pramenem, zásady kritického myšlení, komunikativní, sociální a občanské kompetence. Ženy jsou v učebnicích dějepisu i ve většině syntetických historických prací zastoupeny pouze nepatrným počtem, zdá se, jako by polovina lidstva nebyla ani součást historických procesů. Zařazením životopisného vyprávění pamětnice se tento deficit aspoň částečně umenšuje. Zároveň vzpomínání očité svědkyně představuje ženu jako aktivní aktérku minulosti, a nikoli jako pouhý objekt mocenského působení. Nabízí se zde prostor pro překonání a kultivaci genderových stereotypů, které ženy spojují převážně se soukromou sférou, nižšími intelektovými schopnostmi, pasivitou apod. Jeden z důvodů zneviditelnění žen v dějepisné látce tvoří stále převažující preference politických a událostních dějin v osnovách středoškolského dějepisu. Zaměření na dějiny každodennosti a běžné starosti spojené s životem lidí v různých obdobích nabízí prostor pro tematizaci rodinného zázemí, způsobů trávení volného času, problémů a radostí v zaměstnání i angažování se ve veřejném prostoru, tedy důležitých aspektů života každého jedince v jakékoli době. Životopisné vyprávění „obyčejné“ ženy poskytuje také tzv. pohled zdola na důležité události a historické jevy a změny. Žáci a žákyně mohou lépe tímto prostřednictvím porozumět tomu, jak se lidé v daném období cítili, jak dané skutečnosti prožívali, jaké byly jejich hodnoty a cíle, na základě čeho se rozhodovali při volbě svých životních strategií apod. V tomto ohledu je nedocenitelným prostředkem audiovizuální záznam vzpomínání pamětnice zaznamenaný prostřednictvím orálně historického výzkumu. Autenticita výpovědi může žákům a žákyním pomoci nastolit nové otázky a porozumět jiným aspektům minulosti. Napomáhá také budovat mezigenerační dialog, vcítění se do mentality starších lidí, specifických životních osudů, různých sociálních prostředí a v neposlední řadě také konkrétních období minulosti. Státní socialismus ještě relativně do nedávna představoval určující charakter Československa, a proto je stále přítomen v rodinné paměti, vzpomínání či odkazy na něj pronikají silně i do veřejného prostoru. Tato etapa minulosti stále vzbuzuje řadu polemik, je spojována nezřídka s černobílým náhledem na historické dění a je obestřena řadou mýtů. Zařazením problematiky každodenního života do dějepisné výuky se nabízí prostor pro hlubší porozumění jednání a uvažování jedinců té doby, pro rozvoj kritického myšlení, schopnosti respektovat odlišné názory a především pro prohloubení etických a občanských hodnot žáků a žákyň. V tomto ohledu je silně přítomen interdisciplinární prvek, výuku lze snadno propojit se základy společenských věd, českou literaturou apod.